Sobota ráno, budík vyzvání tak dlouho, až to připomíná malé soukromé peklo. Páteční předvánoční setkání se protáhlo do časoprostoru, kam nikdo původně nechtěl. Vlak do Budějovic mi ujel. Neva, jedou tam každou chvíli, říkám si, a tak mířím na Hlavní nádraží, kde mám ještě půlhodinku času. V hlavě mi problikává pocit, že už dávno nejsem nejčerstvější, ale což. A proč si nedat k snídani jedno točený pivo v nádražní hospodě?
Posadím se k neznámému chlápkovi, taky má zrovna jedno pivo před sebou, a zdá se, že je ještě méně ranní ptáče než já. Ani nevím, jak začalo to téma, ale najednou řešíme rozdíl mezi stavbou baráku a webovým projektem. Mám pocit, že jsme stejně tak mohli řešit vývoj jaderného reaktoru nebo historky ze života peronních hlídačů. Čas v nádražce totiž proudí jinak: Topinky, pivo, poloprázdné půllitry, dialogy bez začátku a konce. Když hlásí, že vlak už čeká na koleji, dopíjím poslední doušek a pomalu se loučím. Chlapík se tváří klidně, jako kdybych byl jen ranní kulisa.
Nastupuju do poloprázdného kupé a najednou mi přijde líto, že jsem tam sám. Vlak, to je přece prostor pro příběhy. Jdu hledat jídelňák. A vida – v jídelním voze čepují Plzeň. Ranní pivo na nádraží, další pivo na kolejích, no není to tak trochu retro film? Vedle mě si sedá anglicky mluvící cestující, který se snaží číšníkovi vysvětlit, že chce přelít plechovkový ležák do sklenice. Číšník vypadá zmateně, jako by měl řešit hackerský útok na jídelní lístek. Čas ve vlaku je dvojitý – uvnitř vagónu pomalu přetékají půllitry a venku za oknem se míhá podzimní krajina jak stará filmová páska. Slunce si jede své poslední představení babího léta a já mám pocit, že už jsem dávno někde jinde.
V Českých Budějovicích vystupuju do jasného světla. Míjím náměstí, proplouvám mezi baráky, dokud nenarazím na Riegrovu 19. Tam se koná ta konference, kvůli které jsem vlastně vstal – i když o hodinu později, než jsem plánoval. Na ruku pásku a hurá si užít aspoň závěr první přednášky.
VPS Centrum
Vyzkoušejte zdarma naši aplikaci pro správu serveru a domén. Budete si připadat jako zkušený administrátor.
Pro mě tedy konference startuje panelovou diskuzí o designu a frontendu: Prý je dobré, když designér nemaká odtrženě od vývojáře. Bez komunikace je to, jako by si člověk vybíral auto bez manželky – nerozumím sice přesně téhle metafoře, ale možná to znamená, že bez debaty to prostě později zaskřípe. Dále mě rozesmívá tvrzení, že weby bychom měli testovat na telefonech, co mají naši rodiče, nebo prarodiče. „Nenechte se ukolébat svými superstroji,“ říká řečník a já si představuju Aligatora co má babička. Na tom by se to panečku testovalo!
Po pauze na svačinu – a teda klobouk dolů, ty pomazánky byly luxusní – se pouštím do další přednášky. Je o tom, jak vytvářet obří WYSIWYG editor, plný dynamiky a dědění. Slovy odborníků: Zkouší se ProseMirror a jeho nadstavba Tiptap. Pro mě je to směs technických chuťovek, kterým rozumím tak napůl, ale baví mě poslouchat tu energii. Kód, design, testování na starých plečkách. Nad vším se vznáší takový rošťácký duch, který říká: „Nic nepiš od nuly, když existují lepší cesty.“ A taky: „Radši testuj třikrát, než bys jednou litoval.“
Poslední přednáška od Martina Laudáta je takový nostalgický rap o Figmě. Řečník zklamaně vzpomíná na Figmu – jako na původně pokročilý nástroj pro profíky – a jak se z ní postupně stává obecný produkt, který musí zvládnout i babička s tabletem. Ale tak to chodí, věci se mění, trh je neúprosný. Diskuze po přednášce připomíná rodinnou poradu: „Figma nebo kód?“ „Držet 2 000 obrazovek ve Figmě je přece nesmysl.“ „Nejdřív si vyjasněte, co opravdu chcete.“ Asi všichni tušíme, že pravda je někde mezi.
Po závěrečném poděkování se přesouváme o pár kroků vedle. Afterparty. Bar. Taneční podložky. Networking se mění v tanec, slova v pohyb, pivo v energii. Usmívám se, čerpám inspiraci a v hlavě mi doznívá ranní absurdní debata o barácích a webech. Všechno je propojené, včetně té ranní nádražky a večerních Budějovic. Příště sem pojedu už v pátek a dám si to v klidu, slibuju si.
A tak den končí. Venkovní svět se stmívá a vnitřní svět konferenčních sálů taky pomalu zhasíná. Z dnešního dne si odnáším jeden zásadní aha moment: Svět webu i vlaků je v neustálém pohybu. Někdy je dobré se rozhlížet a testovat. Ale občas je taky fajn se prostě jen napít piva a nechat se unášet, ať už ráno na nádraží nebo večer na afterparty. Všechno je to součástí jedné velké jízdy, která nemá přesný jízdní řád. A to je na tom možná to nejkrásnější.
